Nejlepší jídla světa, dvouleté děti ve školce a Walesa ve filmu

Dnešní souhrn vás seznámí s nejlepšími jídly světa, nejoblíbenějšími dovolenkovými destinacemi Evropanů, filmem o Lechu Walesovi a novými knihami dvou předních českých novinářů.

Před časem jsem zde doporučoval článek Báry Rektorové Jak připravit své podnikání na nejhorší, v němž popisuje, jak zvládla krizovou situaci, když jí do života vstoupila vážná nemoc. Nyní v rozhovoru pro Novinky Bára popsala, čím vším si prošla během roku a půl trvajícího období od chvíle, kdy si vyslechla první lékařské prognózy. Rozhovor o podnikání, nemoci, životních prioritách, ale třeba i o postoji společnosti k ženám kolem padesátky čtěte zde.

Psycholog Marek Herman popíchl svým příspěvkem na téma dvouleté děti do školky nepatří Michala Kašpárka k sepsání velmi pěkné reakce. Klíčové pro mne je, že:

(…) raná předškolní péče má pozorovaných následků spoustu, některé byly pozitivní, některé negativní, a některé se vylučovaly s jinými. Víme toho o ní tedy málo, co by platilo univerzálně.

Poznejte nejoblíbenější dovolenkové destinace u Evropanů. Klasifikace sice zohledňuje nepříliš (pro tento případ) praktické jednotky NUTS, ale i tak je to celkem zajímavé. Nejpopulárnější jsou Kanárské ostrovy, následuje Paříž zahrnující Île-de-France a Katalánsko.

CNN vybrala nejlepší jídla světa. Vítězem se stal thajský pokrm Massaman curry (muslimské kari), který jsem hned poté musel ochutnat v Modrém zubu. Bylo to moc dobré, ale netroufám si tvrdit, že jsem nic lepšího nejedl. Z populárních jídel vybírám z žebříčku pizzu (druhá, ta neapolská samozřejmě :)), sushi (čtvrté), hamburger (šestý) či kebab v íránské verzi (osmnáctý). Několik mých přátel si naříkalo, že v žebříčku chybí česká či aspoň středoevropská jídla. Sám bych se klidně do top padesátky za vývar s játrovými knedlíčky, vídeňský řízek či perkelt přimluvil.

David Klimeš napsal knihu Jak probudit Česko, ve které se zabývá  otázkou, co udělat s naší zemí, aby přestala jen přešlapovat na místě a vykročila k dalšímu čtvrtstoletí prosperity a úspěchů. V tomto článku Kdo sebere odvahu znovu vymyslet Česko ke knize napsal (aspoň já jsem to tak pochopil) celkem zajímavé intro. Mimochodem na knižní pulty míří i další kniha elitního novináře. Erik Tabery popisuje dobrodružnou českou cestu od vzniku republiky po současnost v knize Opuštěná společnost: Česká cesta od Masaryka po Babiše.

Pěkný článek o tom, kdo v jednotlivých historických etapách dominoval světové ekonomice, vydal Ekonom. „Západ kdysi od zbytku světa odskočil díky svému průmyslu. Z této výhody už ale mnoho nezbývá a štafetu přebírá Asie“. Čtěte zde.

Vybízím i k přečtení fascinujícího příběhu hackerské legendy Kevina Mitnicka.

A nebo k přečtení polemiky Martina Pánka s Ladislavem Jaklem (jeho článek tu) o termín liberální demokracie. Tuším, že k Zakariovi jsem přivedl Martina já :).

Pražská kavárna
Člověk má pít kávu, jak mu chutná

Příjemnou alternativu ke kávovému nacismu představuje pohled Daniela Kolského, odborníka na kávu a cestovatele, který byl hostem rozhlasového pořadu Lucie Výborné. Zamlouvá se mi hned několik Kolského postojů. Vybírám následující:

  1. Člověk má pít kávu, jak mu chutná. Je dobře, když lidé experimentují a hledají správnou chuť.
  2. Piccolo není správný název, ale nemůžeme dělat, že neexistuje. Je to něco, co už zkrátka žije vlastním životem.
  3. Řeč přišla i na jeden etický problém spojený s kávou. Kávovou delikatesou je káva připravovaná ze zrnek, která procházejí trávicím traktem cibetky. Kolský však odrazuje před spotřebou kávy z farem, kde jsou cibetky chovány v klecích, čímž zvířata trpí.

Celý rozhovor si můžete poslechnout zde.

A na závěr jedno filmové doporučení. Moc se mi líbil Walesa: člověk naděje od Andrzeje Wajdy. Portrét mapuje klíčové momenty vzestupů a pádů opozičního odborového hnutí Solidarita. Příběh je vhodně doplňován autentickými dobovými záběry. Šmrnc filmu dodává i retropunkový hudební doprovod (část soundtracku je zde). Film mě přiměl k otázce, zda byl/je Walesa opravdu tak sebestředný egoista, jak naznačuje Wajdův snímek. Narazil jsem na tenhle článek o knize Danuty Walesové, tedy Lechovy ženy, který to jednoznačně potvrzuje. Danuta se o Lechovi vyjadřuje dost nevybíravě, proto jsem čekal pointu ve smyslu, že se nakonec rozvedli. Není tomu tak. Holt osm dětí a silná víra mezi nimi vytvořily pevné pouto. Film provokuje i k dalším otázkám. Hledání odpovědí na ně by vydalo na samostatný článek. Třeba proč události v Polsku neurychlili pád režimu i u nás? Nebo nebylo to s tou Walesou spoluprací jinak, než líčí Wajdův film?

 

 

O mizejících Japoncích, výrobě hitů a sbírání víček

V dnešním souhrnu se věnuji především tématům výchovy a vzdělávání. Dojde i na vyvracení jedné falešné zprávy o efektu sbírání víček na charitu, ale vzápětí se trochu vystrašíme očekáváním fakenews v technologicky propracovanějí podobě. A seznámím vás také s jedním novým užitečným blogem a s mojí novou rubrikou pro Liberální institut.

Kristýně Dolejšové vadí, že se společnost upíná na jeden ideál krásy, za kterým je mnohdy práce plastických chirurgů, drastických diet a Photoshopu. Kristýna chce, aby se ženy a dívky zase naučily mít se rády a vážit si sebe samých. Proto rozjela projekt Za normální holky. Dávám lajk.

Přesvědčivěji už to napsat nešlo. I tak se nejspíš najdou tací, kteří v této nesmyslné činnosti nepřestanou. Řeč je o sbírání víček na charitativní účely. Jak píše Martin Malý, doporučovat dětem sbírání víček je zločin na jejich finanční a sociální gramotnosti.

S pocitem, že ve svém životě hluboce selhali, mizí spousta Japonců zcela beze stopy. Zkrátka přeruší kontakt s rodinou a blízkými a vypaří se. Těmto lidem (prý jich od poloviny 90. let mizí každoročně desítky tisíc) se říká Džóhacu.

Bob Kartous poskytl Finmagu rozhovor, který vyšel ve dvou pokračováních (tadytady). Tématem bylo propojení vzdělávacího systému s trhem práce. Pokud vás zajímá, jak je to adaptabilitou absolventů různých druhů škol, určitě si rozhovor nenechte ujít. „Jakýkoliv byznys se bude muset připravit na to, že po odborné stránce si bude své zaměstnance dovzdělávat a vychovávat sám.“

Výchova dětí vykazuje v současné době nevídanou míru rodičovské kontroly a dohledu nad životy dětí. S tím je spojeno vážné riziko, píše Pratik Chougule, byť se tedy v řadě svých tvrzení opírá spíše o dojmy než jednoznačné důkazy. „Když budete děti držet zkrátka a nenecháte jim svobodu, je možné, že budou i v dospělosti toužit po pevné ruce.“ Při čtení článku jsem si mimochodem vzpomněl na tři roky starý příspěvek Daniela Anýže, který narážel právě na přehnanou míru rodičovské kontroly v USA. Anýžův příspěvek je již dostupný je částečně, ale to nejpodstatnější z článku shrnuje následující poznatek:

„Počet skutečných únosů ani jiných násilných činů na dětech se za posledních dvacet let nijak nezvýšil. Přesto kvůli rodičovské paranoie, posilované hesly jako „stranger danger“, za tu dobu z ulic děti vymizely.“

Billboard Parlamentních listů
Uměle vytvořené video s proslovem libovolného politika je přesně tím, co ještě na Parlamentkách „chybí“

Internet je plný falešných zpráv i manipulativních fotomontáží. Zanedlouho budeme nejspíše běžně narážet i na manipulaci s lidským hlasem a videem. Veldejším produktem technologického pokroku podvrhy, které znedůvěryhodní videa. „Falešné zprávy nedaleké budoucnosti mohou obsahovat libovolnou osobnost, která řekne svým hlasem cokoli, co se jí zadá.“ Více na Technetu.

Před 99 lety se zhroutilo Rakousko-Uherské impérium. Jak to vypadalo, kdyby přežilo dodnes? Mělo by moře, Alpy a třeba i exklávu v Číně. HDP na hlavu by bylo nižší než v případě samostatného Česka (tedy kdo ví, jak by se společná ekonomika vyvíjela, samozřejmě). A žilo by zde více sunnitů než voličů Tomia Okamury . Více v tomto videu.

David Klimeš přečetl a zrecenzoval knihu, která pojednává o tom, jak pracně vznikají ty nejslavnější hity, které se údajně šíří samy od sebe. Šanci na úspěch mají produkty a inovace, které jsou MAYA, tedy „Most Advanced Yet Acceptable“, co možná nejpokrokovější, ale stále ještě přijatelné. Jinak řečeno, jde o hledání hranice mezi pokrokovým a stále ještě tradičním.

Překladatel, psavec a lektor angličtiny Tomáš Herlík spustil blog Anglofil o angličtině, Británii a britské literatuře.

A na závěr trochu sebepropagace. Na web Liberálního institutu přispívám nově s měsíční rubrikou. Je to taková shrnující informačka, jako na mém webu. Akorát že se zaměřuju výhradně na témata související s činností institutu, což je především osobní a ekonomická svoboda. Další mnou doporučené články, které nezmiňuji ve svých článcích, můžete sledovat na mém Pocketu (stačí dát Follow). Teprve nedávno jsem zjistil, že se zde možnost sdílet doporučení nachází.