Nejlepší jídla světa, dvouleté děti ve školce a Walesa ve filmu

Dnešní souhrn vás seznámí s nejlepšími jídly světa, nejoblíbenějšími dovolenkovými destinacemi Evropanů, filmem o Lechu Walesovi a novými knihami dvou předních českých novinářů.

Před časem jsem zde doporučoval článek Báry Rektorové Jak připravit své podnikání na nejhorší, v němž popisuje, jak zvládla krizovou situaci, když jí do života vstoupila vážná nemoc. Nyní v rozhovoru pro Novinky Bára popsala, čím vším si prošla během roku a půl trvajícího období od chvíle, kdy si vyslechla první lékařské prognózy. Rozhovor o podnikání, nemoci, životních prioritách, ale třeba i o postoji společnosti k ženám kolem padesátky čtěte zde.

Psycholog Marek Herman popíchl svým příspěvkem na téma dvouleté děti do školky nepatří Michala Kašpárka k sepsání velmi pěkné reakce. Klíčové pro mne je, že:

(…) raná předškolní péče má pozorovaných následků spoustu, některé byly pozitivní, některé negativní, a některé se vylučovaly s jinými. Víme toho o ní tedy málo, co by platilo univerzálně.

Poznejte nejoblíbenější dovolenkové destinace u Evropanů. Klasifikace sice zohledňuje nepříliš (pro tento případ) praktické jednotky NUTS, ale i tak je to celkem zajímavé. Nejpopulárnější jsou Kanárské ostrovy, následuje Paříž zahrnující Île-de-France a Katalánsko.

CNN vybrala nejlepší jídla světa. Vítězem se stal thajský pokrm Massaman curry (muslimské kari), který jsem hned poté musel ochutnat v Modrém zubu. Bylo to moc dobré, ale netroufám si tvrdit, že jsem nic lepšího nejedl. Z populárních jídel vybírám z žebříčku pizzu (druhá, ta neapolská samozřejmě :)), sushi (čtvrté), hamburger (šestý) či kebab v íránské verzi (osmnáctý). Několik mých přátel si naříkalo, že v žebříčku chybí česká či aspoň středoevropská jídla. Sám bych se klidně do top padesátky za vývar s játrovými knedlíčky, vídeňský řízek či perkelt přimluvil.

David Klimeš napsal knihu Jak probudit Česko, ve které se zabývá  otázkou, co udělat s naší zemí, aby přestala jen přešlapovat na místě a vykročila k dalšímu čtvrtstoletí prosperity a úspěchů. V tomto článku Kdo sebere odvahu znovu vymyslet Česko ke knize napsal (aspoň já jsem to tak pochopil) celkem zajímavé intro. Mimochodem na knižní pulty míří i další kniha elitního novináře. Erik Tabery popisuje dobrodružnou českou cestu od vzniku republiky po současnost v knize Opuštěná společnost: Česká cesta od Masaryka po Babiše.

Pěkný článek o tom, kdo v jednotlivých historických etapách dominoval světové ekonomice, vydal Ekonom. „Západ kdysi od zbytku světa odskočil díky svému průmyslu. Z této výhody už ale mnoho nezbývá a štafetu přebírá Asie“. Čtěte zde.

Vybízím i k přečtení fascinujícího příběhu hackerské legendy Kevina Mitnicka.

A nebo k přečtení polemiky Martina Pánka s Ladislavem Jaklem (jeho článek tu) o termín liberální demokracie. Tuším, že k Zakariovi jsem přivedl Martina já :).

Pražská kavárna
Člověk má pít kávu, jak mu chutná

Příjemnou alternativu ke kávovému nacismu představuje pohled Daniela Kolského, odborníka na kávu a cestovatele, který byl hostem rozhlasového pořadu Lucie Výborné. Zamlouvá se mi hned několik Kolského postojů. Vybírám následující:

  1. Člověk má pít kávu, jak mu chutná. Je dobře, když lidé experimentují a hledají správnou chuť.
  2. Piccolo není správný název, ale nemůžeme dělat, že neexistuje. Je to něco, co už zkrátka žije vlastním životem.
  3. Řeč přišla i na jeden etický problém spojený s kávou. Kávovou delikatesou je káva připravovaná ze zrnek, která procházejí trávicím traktem cibetky. Kolský však odrazuje před spotřebou kávy z farem, kde jsou cibetky chovány v klecích, čímž zvířata trpí.

Celý rozhovor si můžete poslechnout zde.

A na závěr jedno filmové doporučení. Moc se mi líbil Walesa: člověk naděje od Andrzeje Wajdy. Portrét mapuje klíčové momenty vzestupů a pádů opozičního odborového hnutí Solidarita. Příběh je vhodně doplňován autentickými dobovými záběry. Šmrnc filmu dodává i retropunkový hudební doprovod (část soundtracku je zde). Film mě přiměl k otázce, zda byl/je Walesa opravdu tak sebestředný egoista, jak naznačuje Wajdův snímek. Narazil jsem na tenhle článek o knize Danuty Walesové, tedy Lechovy ženy, který to jednoznačně potvrzuje. Danuta se o Lechovi vyjadřuje dost nevybíravě, proto jsem čekal pointu ve smyslu, že se nakonec rozvedli. Není tomu tak. Holt osm dětí a silná víra mezi nimi vytvořily pevné pouto. Film provokuje i k dalším otázkám. Hledání odpovědí na ně by vydalo na samostatný článek. Třeba proč události v Polsku neurychlili pád režimu i u nás? Nebo nebylo to s tou Walesou spoluprací jinak, než líčí Wajdův film?

 

 

Sdílená ekonomika v Číně, káva v Itálii, život v Tel Avivu

Po týdnu jsem pro vás připravil druhý díl s výběrem nejzajímavějších článků, na které jsem narazil. Nechybí ani odkaz na video, fotogalerii nebo rozhovory.

Tzv. sdílená ekonomika zažívá velký boom v nejlidnatější zemi světa. Lidé zde se záměrem přivýdělku sdílejí nejen svá obydlí a dopravní prostředky, jak je zvykem po celém světě, ale třeba i basketbalové míče, solární nabíječky na smartphony nebo deštníky. Pronájem těchto věcí stojí zanedbatelné částky, nicméně pro provozovatele služeb jde o zdroj lukrativních příjmů. Roční tržby sdílené ekonomiky prý v Číně dosahují 705 miliard dolarů. Objevují se spekulace, zda nejde jen o další bublinou, která brzy splaskne. Více na VentureBeat nebo New York Times.

Nejen kávomilci by neměli vynechat tento článek, který pojednává o rozdílech i provázanosti kultury pití kávy v Itálii a v USA. Dozvíte se třeba, která negativně vnímaná historická postava má na svědomí to, že baristům říkáme barista a ne barman, nebo proč si v Itálii koupíte kávu zalevno.

Sociolog Daniel Prokop upozorňuje, že všechny metafory a analogie v politickém vyjádření či textu by v nás měly budit maximální obezřetnost. „Metafory a analogie nejsou mor, usnadňují pochopení světa, ale mohou se stát vážnou nemocí, když je přijímáme nekriticky a necháme se jimi manipulovat,” poznamenává v článku pro Novinky.

Pastva pro oči. O různých formách sněhových vloček už jste nejspíše četli (pokud ne, zkuste třeba tenhle článek v češtině nebo tenhle v angličtině). Podobně rozmanitý je i svět zrnek písku. Prohlédněte si galerii záběrů písčitých zrnek pod mikroskopem.

Drahá vysokorychlostní dráha
Superrychlá železnice by byla pro Česko superdrahá (foto: Marek Numerato)

Vysokorychlostní železnice v Česku není dobrý nápad, ale velmi drahá legrace, píše v krátké eseji ekonom Miroslav Zámečník.

Palec nahoru do Sušice. Za tuhle nápaditou parodii, která paroduje přírodopisné dokumenty, čímž láká lidi k návštěvě skateparku.

11 věcí, které byly americkým ženám ještě v 50. a 60. letech zapovězeny

Manželka stálého zpravodaje na Blízkém východě líčí, jaký je každodenní život v Tel Avivu, tedy ve městě, jehož obyvatelé se kvůli opakujícím se teroristickým útokům ocitají v permanetním ohrožení. Strach, výchova dětí, jazyk, postavení žen, natura běžných Izraelců nebo třeba přírodní podmínky jejich země, to všechno jsou témata, kterých se Lenka Szántó v rozhovoru dotýká.

Nekritické fandění skupině lidí má stejný základ jako skrytý odpor k ní. Nejen o tom hovořil odborník na genocidu Martin Šmok v rozhovoru pro Hospodářky.