Nejlepší jídla světa, dvouleté děti ve školce a Walesa ve filmu

Dnešní souhrn vás seznámí s nejlepšími jídly světa, nejoblíbenějšími dovolenkovými destinacemi Evropanů, filmem o Lechu Walesovi a novými knihami dvou předních českých novinářů.

Před časem jsem zde doporučoval článek Báry Rektorové Jak připravit své podnikání na nejhorší, v němž popisuje, jak zvládla krizovou situaci, když jí do života vstoupila vážná nemoc. Nyní v rozhovoru pro Novinky Bára popsala, čím vším si prošla během roku a půl trvajícího období od chvíle, kdy si vyslechla první lékařské prognózy. Rozhovor o podnikání, nemoci, životních prioritách, ale třeba i o postoji společnosti k ženám kolem padesátky čtěte zde.

Psycholog Marek Herman popíchl svým příspěvkem na téma dvouleté děti do školky nepatří Michala Kašpárka k sepsání velmi pěkné reakce. Klíčové pro mne je, že:

(…) raná předškolní péče má pozorovaných následků spoustu, některé byly pozitivní, některé negativní, a některé se vylučovaly s jinými. Víme toho o ní tedy málo, co by platilo univerzálně.

Poznejte nejoblíbenější dovolenkové destinace u Evropanů. Klasifikace sice zohledňuje nepříliš (pro tento případ) praktické jednotky NUTS, ale i tak je to celkem zajímavé. Nejpopulárnější jsou Kanárské ostrovy, následuje Paříž zahrnující Île-de-France a Katalánsko.

CNN vybrala nejlepší jídla světa. Vítězem se stal thajský pokrm Massaman curry (muslimské kari), který jsem hned poté musel ochutnat v Modrém zubu. Bylo to moc dobré, ale netroufám si tvrdit, že jsem nic lepšího nejedl. Z populárních jídel vybírám z žebříčku pizzu (druhá, ta neapolská samozřejmě :)), sushi (čtvrté), hamburger (šestý) či kebab v íránské verzi (osmnáctý). Několik mých přátel si naříkalo, že v žebříčku chybí česká či aspoň středoevropská jídla. Sám bych se klidně do top padesátky za vývar s játrovými knedlíčky, vídeňský řízek či perkelt přimluvil.

David Klimeš napsal knihu Jak probudit Česko, ve které se zabývá  otázkou, co udělat s naší zemí, aby přestala jen přešlapovat na místě a vykročila k dalšímu čtvrtstoletí prosperity a úspěchů. V tomto článku Kdo sebere odvahu znovu vymyslet Česko ke knize napsal (aspoň já jsem to tak pochopil) celkem zajímavé intro. Mimochodem na knižní pulty míří i další kniha elitního novináře. Erik Tabery popisuje dobrodružnou českou cestu od vzniku republiky po současnost v knize Opuštěná společnost: Česká cesta od Masaryka po Babiše.

Pěkný článek o tom, kdo v jednotlivých historických etapách dominoval světové ekonomice, vydal Ekonom. „Západ kdysi od zbytku světa odskočil díky svému průmyslu. Z této výhody už ale mnoho nezbývá a štafetu přebírá Asie“. Čtěte zde.

Vybízím i k přečtení fascinujícího příběhu hackerské legendy Kevina Mitnicka.

A nebo k přečtení polemiky Martina Pánka s Ladislavem Jaklem (jeho článek tu) o termín liberální demokracie. Tuším, že k Zakariovi jsem přivedl Martina já :).

Pražská kavárna
Člověk má pít kávu, jak mu chutná

Příjemnou alternativu ke kávovému nacismu představuje pohled Daniela Kolského, odborníka na kávu a cestovatele, který byl hostem rozhlasového pořadu Lucie Výborné. Zamlouvá se mi hned několik Kolského postojů. Vybírám následující:

  1. Člověk má pít kávu, jak mu chutná. Je dobře, když lidé experimentují a hledají správnou chuť.
  2. Piccolo není správný název, ale nemůžeme dělat, že neexistuje. Je to něco, co už zkrátka žije vlastním životem.
  3. Řeč přišla i na jeden etický problém spojený s kávou. Kávovou delikatesou je káva připravovaná ze zrnek, která procházejí trávicím traktem cibetky. Kolský však odrazuje před spotřebou kávy z farem, kde jsou cibetky chovány v klecích, čímž zvířata trpí.

Celý rozhovor si můžete poslechnout zde.

A na závěr jedno filmové doporučení. Moc se mi líbil Walesa: člověk naděje od Andrzeje Wajdy. Portrét mapuje klíčové momenty vzestupů a pádů opozičního odborového hnutí Solidarita. Příběh je vhodně doplňován autentickými dobovými záběry. Šmrnc filmu dodává i retropunkový hudební doprovod (část soundtracku je zde). Film mě přiměl k otázce, zda byl/je Walesa opravdu tak sebestředný egoista, jak naznačuje Wajdův snímek. Narazil jsem na tenhle článek o knize Danuty Walesové, tedy Lechovy ženy, který to jednoznačně potvrzuje. Danuta se o Lechovi vyjadřuje dost nevybíravě, proto jsem čekal pointu ve smyslu, že se nakonec rozvedli. Není tomu tak. Holt osm dětí a silná víra mezi nimi vytvořily pevné pouto. Film provokuje i k dalším otázkám. Hledání odpovědí na ně by vydalo na samostatný článek. Třeba proč události v Polsku neurychlili pád režimu i u nás? Nebo nebylo to s tou Walesou spoluprací jinak, než líčí Wajdův film?

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *